Mezi mé zájmy patří i Hi-Tech robotika a nejen díky tomu nám doma uklízí Roomba :) Rád jsem koukal na pokroky, které dělá Honda se svým Asimem, různé pokusy s mimikou a ostatně i Disneyho animatronici mě při každé návštěvě Walt Disney Worldu fascinovali.
Vlastní kategorii ale měl Boston Dynamics, jehož nejpopulárnější projekty byly určeny pro Agenturu pro výzkum pokročilých obranných projektů amerického ministerstva obrany (DARPA). Jeho ambiciozní projekty, jako nákladní mula BigDog, běhavý Cheetah, chodivý Petman v plynové masce, skákavý SandFlea, terénní RHex či šplhavý RiSE.
Jeden z klíčových mužů Google a autor (nejen) mobilního operačního systému Android a posléze šéf mobilní divize Google, Andy Rubin, ustoupil do ústraní s komentářem Larryho Page, že se bude věnovat "jiným projektům". Protože Boston Dynamics je již osmou robotickou firmou, kterou od té doby Google získal, dá se docela dobře odhadnout, co za jiné projekty to je.
Boston Dynamics pod vedením Google prý dokončí zakázky pro DARPA, ale nové již přijímat nebude a uvolněnou kapacitu namíří na potřeby svého nového vlastníka. Napadá mě, že když Google vyvíjí autonomní vozdilo s možností využití pro Street View, jestli třeba nehodí Petmanovi na záda Trekker :)
neděle 15. prosince 2013
středa 11. prosince 2013
Windows Live Writer
Tak jsem hledal nějaký program pro Windows, který by mi umožňoval blogovat, aniž bych to musel řešit přes prohlížeč. Zjistil jsem, že v balíku Windows Essentials 2012 je Windows Live Writer, který je právě k tomuto určený.
Zatím vypadá použitelně, byť to nějak tuhne... instalace trvala fakt dlouho a stystémem zpět-vpřed jsem se dobral až k výsledku, ale při publikování změn to také trvalo dlouho. Změny, nicméně, odeslány byly, takže se program dal zabít a spustit znovu.
Zatím vypadá použitelně, byť to nějak tuhne... instalace trvala fakt dlouho a stystémem zpět-vpřed jsem se dobral až k výsledku, ale při publikování změn to také trvalo dlouho. Změny, nicméně, odeslány byly, takže se program dal zabít a spustit znovu.
pondělí 9. prosince 2013
PSPad
Roky jsem (zejména pro PHP/HTML) používal jednoduchý a přitom extrémně schopný bezplatný editor PSPad českého autora Jana Fialy. Když jsem ho začal používat k realizaci placených zakázek, neváhal jsem podpořit autora finančním příspěvkem. Dokonce mám na svědomí pár drobných featurek, ale to už je docela dávno.
Používal jsem ho spokojeně spoustu let a když jsem občas udělal průzkum trhu, vždy jsem se rád vrátil zpět k PSPadu; už jen protože jsem ho znal skrz naskrz a dokázal využít většinu toho, co nabízel. Hlavně jsem byl zvyklý na určitý styl práce, takže jsem jej (vím že chybně) hledal i u ostatních editorů.
Například to bylo:
O to více jsem hledal nějakou alternativu. Spousta lidí používá Sublime Text, ale nějak mi nepřirostl k srdci. Chtěl jsem nějaké IDE, které by i udělalo něco za mě. Chvíli jsem používal CodeLobster, zejména díky jeho relativně svižnému startu.
Pak ale JetBrains (sídlící na Kavčích horách) dva dny před "koncem světa", 20. 12. 2012, oznámili úžasný "End of the World Clearance Sale", poskytující po 24 hodin slevu 75 %. Stáhnul jsem evaluation verzi IDE PHPStorm, chvíli ho testoval a pár hodin před koncem akce koupil. Chvíli jsem v něm tápal, ale tentorkát byla obrovská motivace do něj proniknout o něco zevrubněji. No, spokojeně ho používám doteď.
Velmi využívám možnosti automatického formátování zdrojového kódu, kdy mohu psát jako prase a IDE to po mě upraví. Naučil jsem se pracovat s code folding a regiony, což PSPad umět nebude, protože komponenta SynEdit, se již nevyvíjí. Sice existuje experimentální build, který code folding umí, ale PSPad zůstal u “oficiálního” vydání.
PSPad jsem nicméně úplně nezavrhnul, stále v něm aktivně pracuji, zejména k rychlé editaci typicky čistě textových souborů nebo jednoskriptových utilit (kdy by bylo zbytečné startovat celé IDE).
Používal jsem ho spokojeně spoustu let a když jsem občas udělal průzkum trhu, vždy jsem se rád vrátil zpět k PSPadu; už jen protože jsem ho znal skrz naskrz a dokázal využít většinu toho, co nabízel. Hlavně jsem byl zvyklý na určitý styl práce, takže jsem jej (vím že chybně) hledal i u ostatních editorů.
Například to bylo:
- Snadná konverze charsetu
- Možnost odebrat či doplnit(!) diakritiku
- Lorem Ipsum generátor
- Snadné vložení data a času
- ASCII tabulka
- Možnost vložení definovaného textu na začátek a konec každé řádky
- Řazení označeného textu abecedně
- Formátování CSS
- Posouvání celého řádku nahoru/dolů
- Vložení textu se zachováním pozice caretu
- Konverze na velká/malá písmena
O to více jsem hledal nějakou alternativu. Spousta lidí používá Sublime Text, ale nějak mi nepřirostl k srdci. Chtěl jsem nějaké IDE, které by i udělalo něco za mě. Chvíli jsem používal CodeLobster, zejména díky jeho relativně svižnému startu.
Pak ale JetBrains (sídlící na Kavčích horách) dva dny před "koncem světa", 20. 12. 2012, oznámili úžasný "End of the World Clearance Sale", poskytující po 24 hodin slevu 75 %. Stáhnul jsem evaluation verzi IDE PHPStorm, chvíli ho testoval a pár hodin před koncem akce koupil. Chvíli jsem v něm tápal, ale tentorkát byla obrovská motivace do něj proniknout o něco zevrubněji. No, spokojeně ho používám doteď.
Velmi využívám možnosti automatického formátování zdrojového kódu, kdy mohu psát jako prase a IDE to po mě upraví. Naučil jsem se pracovat s code folding a regiony, což PSPad umět nebude, protože komponenta SynEdit, se již nevyvíjí. Sice existuje experimentální build, který code folding umí, ale PSPad zůstal u “oficiálního” vydání.
PSPad jsem nicméně úplně nezavrhnul, stále v něm aktivně pracuji, zejména k rychlé editaci typicky čistě textových souborů nebo jednoskriptových utilit (kdy by bylo zbytečné startovat celé IDE).
První
Už nějakou dobu cítím přetlak myšlenek, které si chci někam odkládat. Počítám s tím, že toto bude mít čtenost alespoň tak dobrou, jako můj další blog o své technologii QetriX (pokud to zní nabubřele, tak největší zásluhu na čtenosti blogu mám sám ;-)
A na rozdíl od zmíněného blogu sem budu psát česky, alespoň na začátku. Už jen protože se zde chci zabývat úvahami ohledně prostředí kolem sebe, což má smysl hlavně pro ty, kteří tomuto jazyku rozumí.
Volba prostředí byla vcelku jednoduchá, Blogger je snadný na psaní a má použitelnou mobilní aplikaci. Občas se s ním sice trochu peru, hlavně co se vkládání obrázků týče a taky tady píšu jako QetriX, protože je to Blogger účet na mou e-mailovou adresu a nemůžu mít jednou tak a podruhé onak, ale jinak pohoda. Snad ho ještě nějakou dobu udrží Google při životě.
Protože poslední dobou píšu docela hodně, už jen že má práce zahrnuje různé tlusté dokumentace, analýzy a dlouhé (bohužel) maily, vím o svém stylu psaní, že rád a hodně používám závorky (pro dovysvětlení), věty často ukončuji třemi tečkami, rád vkládám odkazy a "prolinky" (protože základem webových stránek je už od jejich pravěku hypertext) a v neposlední řadě také plodím dlouhá souvětí, plná vnořených vět a tak podobně, která mohou být roztahaná na mnoho řádků, jako třeba teď, takže osoba, která něco takového čte, pak už ani neví, jak ta věta vlastně začínala. (Dobře, tohle jsem pro ilustraci roztahal schválně, ale stejně...)
Také jsem zastáncem minimalistického, či spíše asketického formátování. Podtržené jsou pouze odkazy, kurzívu používám střídmě a než na zvýraznění je to spíše na odklon ve významu a nespisovnou či přímou řeč, zvýrazňuji tučně, používám jednotný řez a jednotnou velikost písma, dodržuji správné odrážky a text důrazně strukturuji pomocí odstavců a různých úrovní nadpisů.
(Jsem proto zvědav, jak bude přijat můj editor Quiky, který nenabízí nic navíc.)
Poslední dobou mi uniká, proč i ten nejořezanější WYSIWYG editor nabízí třeba zarovnání doprava nebo odsazení, ale možná tak daleko mé písařské znalosti zatím nepokročily :) Za to ale oceňuji kontrolu pravopisu, protože ačkoliv se snažím nedělat hrupki, občas jsou prsty rychlejší, než hlava...
Toliko asi úvodem. Takže, blogu zdar! :)
EDIT: No, to je mazec! Asi hodinu po založení blogu mám v "top traffic sources" adresu earn-money-with-your-blog-today.blogspot.com (tohle linkovat nebudu).
EDIT2: Dám sem nějaké starší zajímavé texty (tzn. budou antedatované), které jsem původně publikoval pouze na své neveřejné wiki.
A na rozdíl od zmíněného blogu sem budu psát česky, alespoň na začátku. Už jen protože se zde chci zabývat úvahami ohledně prostředí kolem sebe, což má smysl hlavně pro ty, kteří tomuto jazyku rozumí.
Volba prostředí byla vcelku jednoduchá, Blogger je snadný na psaní a má použitelnou mobilní aplikaci. Občas se s ním sice trochu peru, hlavně co se vkládání obrázků týče a taky tady píšu jako QetriX, protože je to Blogger účet na mou e-mailovou adresu a nemůžu mít jednou tak a podruhé onak, ale jinak pohoda. Snad ho ještě nějakou dobu udrží Google při životě.
Protože poslední dobou píšu docela hodně, už jen že má práce zahrnuje různé tlusté dokumentace, analýzy a dlouhé (bohužel) maily, vím o svém stylu psaní, že rád a hodně používám závorky (pro dovysvětlení), věty často ukončuji třemi tečkami, rád vkládám odkazy a "prolinky" (protože základem webových stránek je už od jejich pravěku hypertext) a v neposlední řadě také plodím dlouhá souvětí, plná vnořených vět a tak podobně, která mohou být roztahaná na mnoho řádků, jako třeba teď, takže osoba, která něco takového čte, pak už ani neví, jak ta věta vlastně začínala. (Dobře, tohle jsem pro ilustraci roztahal schválně, ale stejně...)
Také jsem zastáncem minimalistického, či spíše asketického formátování. Podtržené jsou pouze odkazy, kurzívu používám střídmě a než na zvýraznění je to spíše na odklon ve významu a nespisovnou či přímou řeč, zvýrazňuji tučně, používám jednotný řez a jednotnou velikost písma, dodržuji správné odrážky a text důrazně strukturuji pomocí odstavců a různých úrovní nadpisů.
(Jsem proto zvědav, jak bude přijat můj editor Quiky, který nenabízí nic navíc.)
Poslední dobou mi uniká, proč i ten nejořezanější WYSIWYG editor nabízí třeba zarovnání doprava nebo odsazení, ale možná tak daleko mé písařské znalosti zatím nepokročily :) Za to ale oceňuji kontrolu pravopisu, protože ačkoliv se snažím nedělat hrupki, občas jsou prsty rychlejší, než hlava...
Toliko asi úvodem. Takže, blogu zdar! :)
EDIT: No, to je mazec! Asi hodinu po založení blogu mám v "top traffic sources" adresu earn-money-with-your-blog-today.blogspot.com (tohle linkovat nebudu).
EDIT2: Dám sem nějaké starší zajímavé texty (tzn. budou antedatované), které jsem původně publikoval pouze na své neveřejné wiki.
pondělí 28. října 2013
Z Indie do Prahy
Během letu jsem dokoukal Monsters Academy a šel spát. Spal jsem skoro
celý let, probudila mě snídaně asi hodinu a půl před Vídní.
Ve Vídni pršelo a nebylo moc času, takže to šlo ráz na ráz. Security byla v pohodě, občas to na ní trvá tak dlouho, že je pak problém stihnout návazný let, jen jsem musel dopít veškeré tekutiny, ačkoliv některé z nich jsem si přivezl ještě z hotelu a na letišti v Dillí s nimi nebyl problém.
Letadlo do Prahy bylo přesně takové, jaké mi do "sbírky" ještě chybělo - malý tryskáč s motory vzadu na trupu.
Pilot nechal vypnutou indikaci "připoutejte se" snad několik sekund a po opětovném zapnutí už hlásil, že zahájil sestup na letiště v Praze. To mi přišlo jako docela dobrý vtip :)
Letištním autobusem jsme dojeli k terminálu a bez jakékoliv kontroly (Schengen) si vyzvedli zavazadla, rozloučili se a došli na zastávku autobusu.
První 119 nám ujela, protože jsme stáli na špatném nástupišti. Z té druhé jsem fotil A330 ČSA, která stála u hangárů.
Domů jsme dojeli dobře a začali vybalovat. Večer jsem ještě sepsal mail do CK se svými postřehy a další den večer přišel podobný mail od kolegy . Našel jsem v Praze indické restaurace Masala a Tandoor, které vypadají slibně.
Ve Vídni pršelo a nebylo moc času, takže to šlo ráz na ráz. Security byla v pohodě, občas to na ní trvá tak dlouho, že je pak problém stihnout návazný let, jen jsem musel dopít veškeré tekutiny, ačkoliv některé z nich jsem si přivezl ještě z hotelu a na letišti v Dillí s nimi nebyl problém.
Letadlo do Prahy bylo přesně takové, jaké mi do "sbírky" ještě chybělo - malý tryskáč s motory vzadu na trupu.
Pilot nechal vypnutou indikaci "připoutejte se" snad několik sekund a po opětovném zapnutí už hlásil, že zahájil sestup na letiště v Praze. To mi přišlo jako docela dobrý vtip :)
Letištním autobusem jsme dojeli k terminálu a bez jakékoliv kontroly (Schengen) si vyzvedli zavazadla, rozloučili se a došli na zastávku autobusu.
První 119 nám ujela, protože jsme stáli na špatném nástupišti. Z té druhé jsem fotil A330 ČSA, která stála u hangárů.
Domů jsme dojeli dobře a začali vybalovat. Večer jsem ještě sepsal mail do CK se svými postřehy a další den večer přišel podobný mail od kolegy . Našel jsem v Praze indické restaurace Masala a Tandoor, které vypadají slibně.
neděle 27. října 2013
Taj Mahal a zpět v Dillí
Vstávali jsme po páté a před šestou byl sraz. S sebou měl každý jen minimum věcí, protože před vstupem je přísná bezpečnostní kontrola.
Bus nás dovezl k pokladně, kde jsme vyfasovali vstupenky, mapu a pití, pak jsme jeli elektromobilem a zbytek došli davem šejdířů. Postavili jsme se do fronty a čekali. Ženské byly ve své frontě rychlejší.
Prošli jsme první bránou a skrz druhou už byl vidět bílý mramor. Z dálky vypadá Taj Mahal malý. Podařilo se nám udělat fotky z prostředka, kde vynikla jeho dokonalá symetrie.
Došli jsme až k němu a protože nejsme zvyklí být VIP, šli jsme dokola s "plebsem". Prošli jsme komnaty hrobky a u hlavní hlídač odstrčil domorodce, abychom se my bílí k ní lépe dostali.
Nespěchali jsme, takže už byl pomalu čas na návrat. Sundali jsme návleky a došli na místo srazu. Nápor naháněčů byl větší, ale na dost z nich bylo ještě brzo, obchody tu otevírají tak v 11. Elektromobil nebyl, tak jsme k busu vyrazili pěšo. Pak se ale jeden objevil a Filip ho stopnul. Jeho hindština občas asi otevírá dveře, které by angličtině zůstaly minimálně přivřené.
Skrz stánky s dalším rubbish zbožím jsme došli na parkoviště a bus nás odvezl do hotelu na snídani v otočné restauraci. Jídlo bylo fajn, měli smažené nadýchané placky z koblihového těsta. Pak jsme šli na pokoj zabalit.
Bus nás dovezl na ukázku výroby dekorací z mramoru a drahokamů, jaké jsme viděli na Taj Mahalu. Koupili sjme malý T.M. na poličku a pak nám Filip rozdal tytéž (malované) jako omluvu za včerejšek.
Pokračovali jsme k Červené pevnosti. Bylo to zajímavé, byl z ní výhled na Taj Mahal v hustém oparu a byli tam nějací VIP, které guradi pouštěli i do míst, kam běžní smrtelníci nemohli.
Pokračovali jsme ke krásné hrobce Itimád-ud-daula, která je mnohem hezčí a zdobnější, než Taj Mahal.
Po stejné dálnici, jako včera, jsme dojeli zpět do Dillí a zácpou se prodrali k Humájúnově hrobce, která sloužila jako předloha pro Taj Mahal - a ta podoba byla neoddiskutovatelná.
Cestou jsme ochutnali mangový nápoj Frooti, který byl přeslazenou verzí už tak dost sladké Maazy.
Zavírali zhruba za půl hodiny, takže jsme měli tak akorát dost času si všechno prohlédnout, bez zevlování. A skutečně, když jsme se obraceli k odchodu, bezpečáci začali lidi postupně vyhánět. Beztak už se začalo pomalu smrákat (památky bývají otevřeny od úsvitu do soumraku).
Vrátili jsme se do hotelu a dostali nové pokoje. Bohužel, naši úžasnou suitu dostali námi nejméně oblíbení členové skupiny, zatímco my dostali sice pěkný pokoj v prvním patře, který byl ale zakouřený (ne cigaretovým, jakoby pálením dřeva? z ulice), hlučný a plný mušek.
Šli jsme na večeři do nedalekého hotelu. K pití jsme si nakonec nedali nic, protože pivo měli jen velmi silné (8%), což mě mrzelo, protože Filip nám před odjezdem do Ágry vychválil pivo King Fischer, a nealka měli malý výběr. Když jsme v jídelním lístku našli nealko rozepsané, všichni už měli objednáno. A na pokoji jsme měli ještě zásoby.
Jídlo bylo skvělé, dal jsem si Chicken Korma a Butter Naan. Navíc díky tomu, že jsem neměl pití, se toho i do mě víc vešlo.
Pak jsme měli chvíli volno, což někteří řešili spánkem, my sprchou a dobalením. Za deset jedenáct jsme měli sraz na recepci a po prohlídce pokojů vyrazili na letiště.
Cesta byla v pohodě, ale u letiště jsem začínal být fakt dost ospalý. Opět do odletové haly pouštěli pouze po kontrole dokladů. Našli jsme odbavovací přepážky, kde jsme dostali odletový formulář, odevzdali kufry a dostali palubní vstupenky pro lety do Vídně i do Prahy.
Poté jsme šli formuláře vyplnit a po chvíli zamířili na security. Muži byli prohledáváni "jen tak", ženy na to měly kabinku.
V neveřejné části jsme koukali, jak utratit zbylé rupie. Protože směnárnu jsme nenašli, nakonec si Milka vybrala slona. Pokračovali jsme do McDonald's, ale jídlo bylo celkem levné a buď byla velká porce (Maharaja Burger), nebo slovo "masala" indikovalo pálivost. Krom toho jsem byl docela najedený a měl spíše žízeň.
Šli jsme ke gate, kde už byl Filip. Doporučil nám utratit peníze za literaturu, tak jsme to zkusili a ve druhém obchodě s tiskovinami je utratili za čaj, Maazu, levandulové mýdlo. Zbylo nám jen asi 40 INR.
Šli jsme čekat na gate. Po chvíli nás začali pouštět do letadla.
Bus nás dovezl k pokladně, kde jsme vyfasovali vstupenky, mapu a pití, pak jsme jeli elektromobilem a zbytek došli davem šejdířů. Postavili jsme se do fronty a čekali. Ženské byly ve své frontě rychlejší.
Prošli jsme první bránou a skrz druhou už byl vidět bílý mramor. Z dálky vypadá Taj Mahal malý. Podařilo se nám udělat fotky z prostředka, kde vynikla jeho dokonalá symetrie.
Došli jsme až k němu a protože nejsme zvyklí být VIP, šli jsme dokola s "plebsem". Prošli jsme komnaty hrobky a u hlavní hlídač odstrčil domorodce, abychom se my bílí k ní lépe dostali.
Nespěchali jsme, takže už byl pomalu čas na návrat. Sundali jsme návleky a došli na místo srazu. Nápor naháněčů byl větší, ale na dost z nich bylo ještě brzo, obchody tu otevírají tak v 11. Elektromobil nebyl, tak jsme k busu vyrazili pěšo. Pak se ale jeden objevil a Filip ho stopnul. Jeho hindština občas asi otevírá dveře, které by angličtině zůstaly minimálně přivřené.
Skrz stánky s dalším rubbish zbožím jsme došli na parkoviště a bus nás odvezl do hotelu na snídani v otočné restauraci. Jídlo bylo fajn, měli smažené nadýchané placky z koblihového těsta. Pak jsme šli na pokoj zabalit.
Bus nás dovezl na ukázku výroby dekorací z mramoru a drahokamů, jaké jsme viděli na Taj Mahalu. Koupili sjme malý T.M. na poličku a pak nám Filip rozdal tytéž (malované) jako omluvu za včerejšek.
Pokračovali jsme k Červené pevnosti. Bylo to zajímavé, byl z ní výhled na Taj Mahal v hustém oparu a byli tam nějací VIP, které guradi pouštěli i do míst, kam běžní smrtelníci nemohli.
Pokračovali jsme ke krásné hrobce Itimád-ud-daula, která je mnohem hezčí a zdobnější, než Taj Mahal.
Po stejné dálnici, jako včera, jsme dojeli zpět do Dillí a zácpou se prodrali k Humájúnově hrobce, která sloužila jako předloha pro Taj Mahal - a ta podoba byla neoddiskutovatelná.
Cestou jsme ochutnali mangový nápoj Frooti, který byl přeslazenou verzí už tak dost sladké Maazy.
Zavírali zhruba za půl hodiny, takže jsme měli tak akorát dost času si všechno prohlédnout, bez zevlování. A skutečně, když jsme se obraceli k odchodu, bezpečáci začali lidi postupně vyhánět. Beztak už se začalo pomalu smrákat (památky bývají otevřeny od úsvitu do soumraku).
Vrátili jsme se do hotelu a dostali nové pokoje. Bohužel, naši úžasnou suitu dostali námi nejméně oblíbení členové skupiny, zatímco my dostali sice pěkný pokoj v prvním patře, který byl ale zakouřený (ne cigaretovým, jakoby pálením dřeva? z ulice), hlučný a plný mušek.
Šli jsme na večeři do nedalekého hotelu. K pití jsme si nakonec nedali nic, protože pivo měli jen velmi silné (8%), což mě mrzelo, protože Filip nám před odjezdem do Ágry vychválil pivo King Fischer, a nealka měli malý výběr. Když jsme v jídelním lístku našli nealko rozepsané, všichni už měli objednáno. A na pokoji jsme měli ještě zásoby.
Jídlo bylo skvělé, dal jsem si Chicken Korma a Butter Naan. Navíc díky tomu, že jsem neměl pití, se toho i do mě víc vešlo.
Pak jsme měli chvíli volno, což někteří řešili spánkem, my sprchou a dobalením. Za deset jedenáct jsme měli sraz na recepci a po prohlídce pokojů vyrazili na letiště.
Cesta byla v pohodě, ale u letiště jsem začínal být fakt dost ospalý. Opět do odletové haly pouštěli pouze po kontrole dokladů. Našli jsme odbavovací přepážky, kde jsme dostali odletový formulář, odevzdali kufry a dostali palubní vstupenky pro lety do Vídně i do Prahy.
Poté jsme šli formuláře vyplnit a po chvíli zamířili na security. Muži byli prohledáváni "jen tak", ženy na to měly kabinku.
V neveřejné části jsme koukali, jak utratit zbylé rupie. Protože směnárnu jsme nenašli, nakonec si Milka vybrala slona. Pokračovali jsme do McDonald's, ale jídlo bylo celkem levné a buď byla velká porce (Maharaja Burger), nebo slovo "masala" indikovalo pálivost. Krom toho jsem byl docela najedený a měl spíše žízeň.
Šli jsme ke gate, kde už byl Filip. Doporučil nám utratit peníze za literaturu, tak jsme to zkusili a ve druhém obchodě s tiskovinami je utratili za čaj, Maazu, levandulové mýdlo. Zbylo nám jen asi 40 INR.
Šli jsme čekat na gate. Po chvíli nás začali pouštět do letadla.
sobota 26. října 2013
Přes zoo do Ágry
Smog v Dillí je tak silný, že skrz díru ve dveřích na terasu jsou cítit exhalace.
Po docela dobré snídani sjme se naskládali do busu a vyrazili na 4h cestu do Ágry. Asi po půl hodině ale řidič zastavil a začal se hrabat v motoru. Novou hadičku přivezli asi za půl hodiny (nový bus by prý byl za 2h), ale nepomohlo to. Filip vymyslel náhradní program, takže jsme šli do nedaleké pevnosti, ke které nás bus zvládl přiblížit.
Jenže ani to nestačilo, tak jsme šli na jídlo do restaurace u zoo. Ochutnali jsme indické nápoje (nyní pod Coca Cola Company) Maaza (skvělé mango), Thums Up (cola) a Limca (sprite).
Prý už byl bus na cestě, ale pak prý uvízl v zácpě. To už jsem to nevydržel a společně s ještě jedním kolegou vyrazili do zoo. Filip nám na to dal 40 minut.
Zoo nic moc, ale žádná tragédie. Nicméně hlavní atrakcí byli tři bílí Homo Sapiens :-) Došli jsme ke slonům a zpět, to tak akorát stačilo. Cestou jsme si vyfotili bránu pevnosti z druhé strany.
Jenže ani pak bus nepřijel, navíc se Filipovi z toho častého telefonování vybil podržtaškův (asistent řidiče) mobil.
V restauraci nás obtěžoval nějaký žebrák. Filip mu vzdoroval a nakonec si ho odvedli sekuriťáci. "Zmlátí ho?", ptal se někdo ze skupiny. "Ne, nemají klacky", odvětil Filip. "Ale oni klacky mají!", kontroval někdo další. "Fakt?", podivil se Filip a kouknul do dálky. "No jo, tak to ho potom zmlátí". :)
Vy čtyři nakonec bus dorazil a do Ágry jsme dojeli. Minuli jsme stadion F1 Buddh International Circuit, na kterém se zítra pojede závod. Všude po cestě byl smogový opar, i když jsme po dálnici Yamuna Expy jeli skrz pole (countryside).
Bohužel další indická večeře z časových důvodů nebyla, tak jsme se odbyli chipsy koupené v obchůdku na odpočívadle. Parkovaly tam krásné typické indické náklaďáky.
Náš hotel v Ágře je nedaleko Taj Mahalu, ale bez výhledu na něj (jak jsem si původně myslel). Je velmi luxusní a má měkké postele.
Po docela dobré snídani sjme se naskládali do busu a vyrazili na 4h cestu do Ágry. Asi po půl hodině ale řidič zastavil a začal se hrabat v motoru. Novou hadičku přivezli asi za půl hodiny (nový bus by prý byl za 2h), ale nepomohlo to. Filip vymyslel náhradní program, takže jsme šli do nedaleké pevnosti, ke které nás bus zvládl přiblížit.
Jenže ani to nestačilo, tak jsme šli na jídlo do restaurace u zoo. Ochutnali jsme indické nápoje (nyní pod Coca Cola Company) Maaza (skvělé mango), Thums Up (cola) a Limca (sprite).
Prý už byl bus na cestě, ale pak prý uvízl v zácpě. To už jsem to nevydržel a společně s ještě jedním kolegou vyrazili do zoo. Filip nám na to dal 40 minut.
Zoo nic moc, ale žádná tragédie. Nicméně hlavní atrakcí byli tři bílí Homo Sapiens :-) Došli jsme ke slonům a zpět, to tak akorát stačilo. Cestou jsme si vyfotili bránu pevnosti z druhé strany.
Jenže ani pak bus nepřijel, navíc se Filipovi z toho častého telefonování vybil podržtaškův (asistent řidiče) mobil.
V restauraci nás obtěžoval nějaký žebrák. Filip mu vzdoroval a nakonec si ho odvedli sekuriťáci. "Zmlátí ho?", ptal se někdo ze skupiny. "Ne, nemají klacky", odvětil Filip. "Ale oni klacky mají!", kontroval někdo další. "Fakt?", podivil se Filip a kouknul do dálky. "No jo, tak to ho potom zmlátí". :)
Vy čtyři nakonec bus dorazil a do Ágry jsme dojeli. Minuli jsme stadion F1 Buddh International Circuit, na kterém se zítra pojede závod. Všude po cestě byl smogový opar, i když jsme po dálnici Yamuna Expy jeli skrz pole (countryside).
Bohužel další indická večeře z časových důvodů nebyla, tak jsme se odbyli chipsy koupené v obchůdku na odpočívadle. Parkovaly tam krásné typické indické náklaďáky.
Náš hotel v Ágře je nedaleko Taj Mahalu, ale bez výhledu na něj (jak jsem si původně myslel). Je velmi luxusní a má měkké postele.
pátek 25. října 2013
Dillí
Vstávali jsme v sedm a po docela dobré snídani jeli prozkoumat Dillí.
Začali jsme u Páteční mešity, kte které jsme došli skrz poctivou Indii:
lidi spící na ulicích, špína, smrad, odpadky, miliony much - prostě
masakr.
Pak jsme dojeli k památníku Ghándího a do zahrad. Obojí se mi líbilo, zahrady byly takovým balzámem na ty hrůzy v ulicích. Dále jsme jeli kolem India Gate a v dopravní zácpě předjeli člověka na slonovi.
Dojeli na Kutub Mínár, který je naprosto velkolepý. Kolem byly různé polorozpadné budovy se sloupy a zdobením, taky pár mešit. To se mi fakt líbilo.
Poslední zastávkou byl chrám bohyně Lakšmí, kam se ale nesměl brát foťák a tak jsem šel bez Milky, která ho odmítla nechat v úschovně. Chrám byl pěkný, ale až moc přezdobený a tudíž takový kýčovitý. Nechali ho postavit Tataovci, kteří mj. vlastní značku aut TATA (u nás se mluvilo o Tata Nano za 45 tis. Kč).
Na večeři jsme šli do hotelvoé restaurace, kterou jsme si vyzkoušeli o pár hodin dříve, protože jaksi nezbyl čas na oběd. Ten byl fajn, za pár Rp jsme si dali toast a těstoviny. I večeře byla moc dobrá!
Pak jsme dojeli k památníku Ghándího a do zahrad. Obojí se mi líbilo, zahrady byly takovým balzámem na ty hrůzy v ulicích. Dále jsme jeli kolem India Gate a v dopravní zácpě předjeli člověka na slonovi.
Dojeli na Kutub Mínár, který je naprosto velkolepý. Kolem byly různé polorozpadné budovy se sloupy a zdobením, taky pár mešit. To se mi fakt líbilo.
Poslední zastávkou byl chrám bohyně Lakšmí, kam se ale nesměl brát foťák a tak jsem šel bez Milky, která ho odmítla nechat v úschovně. Chrám byl pěkný, ale až moc přezdobený a tudíž takový kýčovitý. Nechali ho postavit Tataovci, kteří mj. vlastní značku aut TATA (u nás se mluvilo o Tata Nano za 45 tis. Kč).
Na večeři jsme šli do hotelvoé restaurace, kterou jsme si vyzkoušeli o pár hodin dříve, protože jaksi nezbyl čas na oběd. Ten byl fajn, za pár Rp jsme si dali toast a těstoviny. I večeře byla moc dobrá!
čtvrtek 24. října 2013
Ubohý let k Everestu a přelet do Dillí
Vstávali jsme ve čtyři a dlouho čekali na mikrobus. Cesta byla rychlá
a za chvíli jsme byli na letišti. Prošli jsme bezpečností prohlídkou a
provedli checkin. Následovala další bezpečnostní prohlídka a více než
hodinové čekání na let. V obchůdku měli čokolády všech vylkých značek -
Milka, Cadbury, Hershey, Lindt...
Nastoupili jsme do letištního busu, který nás odvezl k menšímu vrtulovému letadlu. Na jedné straně byla okýnka zmažená, na druhé bylo vidět, jak jsou poškrábaná a mizerně průhledná. Navíc velkou část mého výhledu kryl motor, vrtule a křídlo. Fotit tak bylo možné jen hory, které při letu tam ale byly na druhé straně. Sice jsem Everest fotil z kokpitu, ale pilot to otočil ještě před ním a z mého okýnka tak byl vidět snad jen několik desítek sekudn. Druhé straně letuška ukazovala hory dle panormatu, který jsme dostali k letence, na naši stranu ale jaksi zapomněla. Cestou tam letěl 300 km/h, zpátky 500 km/h. Skupina byla spokojená, pro nás to byly vyhozené peníze.
Ale pokud se odprostím od toho, že na letu k Everestu jsem Everest skoro neviděl a nemám snad jedinou dobrou fotku, byla to spousta nových zkušeností. Už jen ta odletová hala, příletová nebyla vůbec - letištní bus nás odevzl skoro až na parkoviště :-) A hlavně, Everest už jsem viděl a stokrát lépe.
Po návratu do hotelu bylo volno. Dobalili jsme a do 12h opustili pokoj. Pak jsme se šli projít do ulic Káthmándú a utratili pár Rupií. Zbytek jsme směnili na $19. Pak jsme si šli číst na hotelovou zahrádku k dalším členům skupiny.
Cesta na letiště byla pohodová. Obávaná tvrdá bezpečnostní kontrola se nekonala, u checkinu jsem vyžebral místa vpravo, aby byly vidět Himálaje, a i další kontrola byla OK. Sice mě trovchu přísněji prošacovali, ale co. Čekali jsme na boarding, už se stmívalo. To jsem pochopil, že jsem o místa prosil ztbytečně.
Když jsme opouštěli letištní budovu, tak nás znovu šacovali a pak ještě jednou v takové kabině těsně před schody do letadla. WTF?
Lowcost se nezapřel, prostě dobytčák. Seděli jsme vzadu, takže už na nás nezbyla voda. Ganga v té tmě samozřejmě vidět nebyla, Dillí bylo na druhé straně a při přistání s námi neskutečně třísknul.
Letištní budova je náádhrená! Všude koberce, aby se dalo sedět na zemi, dlouhé chodby a liduprázdno.
Na imigračním si mě vzal člověk v zácviku, takže jsem zůstal těžce poslední. Směnili jsme Rupie a koupili vodu. Venku bylo horko a smog. Bus přijel velký a klimatizovaný, ale vekou část cesty jsem prospal. Pokoj 402 se ukázal být suite s 2x king size bed a levným obsahem lednice. Pokoj má snad 50m²! A takový to mohl být zkurvený den! :)
Nastoupili jsme do letištního busu, který nás odvezl k menšímu vrtulovému letadlu. Na jedné straně byla okýnka zmažená, na druhé bylo vidět, jak jsou poškrábaná a mizerně průhledná. Navíc velkou část mého výhledu kryl motor, vrtule a křídlo. Fotit tak bylo možné jen hory, které při letu tam ale byly na druhé straně. Sice jsem Everest fotil z kokpitu, ale pilot to otočil ještě před ním a z mého okýnka tak byl vidět snad jen několik desítek sekudn. Druhé straně letuška ukazovala hory dle panormatu, který jsme dostali k letence, na naši stranu ale jaksi zapomněla. Cestou tam letěl 300 km/h, zpátky 500 km/h. Skupina byla spokojená, pro nás to byly vyhozené peníze.
Ale pokud se odprostím od toho, že na letu k Everestu jsem Everest skoro neviděl a nemám snad jedinou dobrou fotku, byla to spousta nových zkušeností. Už jen ta odletová hala, příletová nebyla vůbec - letištní bus nás odevzl skoro až na parkoviště :-) A hlavně, Everest už jsem viděl a stokrát lépe.
Po návratu do hotelu bylo volno. Dobalili jsme a do 12h opustili pokoj. Pak jsme se šli projít do ulic Káthmándú a utratili pár Rupií. Zbytek jsme směnili na $19. Pak jsme si šli číst na hotelovou zahrádku k dalším členům skupiny.
Cesta na letiště byla pohodová. Obávaná tvrdá bezpečnostní kontrola se nekonala, u checkinu jsem vyžebral místa vpravo, aby byly vidět Himálaje, a i další kontrola byla OK. Sice mě trovchu přísněji prošacovali, ale co. Čekali jsme na boarding, už se stmívalo. To jsem pochopil, že jsem o místa prosil ztbytečně.
Když jsme opouštěli letištní budovu, tak nás znovu šacovali a pak ještě jednou v takové kabině těsně před schody do letadla. WTF?
Lowcost se nezapřel, prostě dobytčák. Seděli jsme vzadu, takže už na nás nezbyla voda. Ganga v té tmě samozřejmě vidět nebyla, Dillí bylo na druhé straně a při přistání s námi neskutečně třísknul.
Letištní budova je náádhrená! Všude koberce, aby se dalo sedět na zemi, dlouhé chodby a liduprázdno.
Na imigračním si mě vzal člověk v zácviku, takže jsem zůstal těžce poslední. Směnili jsme Rupie a koupili vodu. Venku bylo horko a smog. Bus přijel velký a klimatizovaný, ale vekou část cesty jsem prospal. Pokoj 402 se ukázal být suite s 2x king size bed a levným obsahem lednice. Pokoj má snad 50m²! A takový to mohl být zkurvený den! :)
středa 23. října 2013
Nepálské údolí
Po vynikající snídani (hlavně pancakes s jamem a banány) jsme jeli do
Bhaktapuru. Filip nás protáhl nejzajímavějšími POI a pak byl rozchod.
Vytvořili jsme s kolegy skupinku a šli nejdřív nakupovat.
Usmlouval jsem tři Buddhy (nevidím, neslyším, nemluvím) z 1000 NRP na polovinu. Protože nás bylo hodně, troufli jsme si i do hodně odlehlých uliček a skončili v "reštyce" s výhledem.
Přesunuli jsme se do Pašupatináhu, kde na ghátech pálí nebožtíky. dva už čoudili, další dva chystali. Všude bylo plno čumilů, mezi kterými i spousta opic.
Pokračovali jsme ke chrámu se stúpou Svajambhunáth, odkud byl neskutečný výhled na Káthmándú. Skoro se tam servali volně žijící psi a cestou k busu šlohla opice nějakému škvrněti láhev s pitím.
Po návratu do hotelu jsme šli zaplatit let k Everestu, který sakumprásk přišel na $185/osoba. Při návratu jsme si koupili kapesní horolezeckou mapu Everestu s vyznačenými přístupovými cestami a poprvé za pobyt i pohledy.
Pak se šlo na večeři. Máme moc Rupií, takže jsme se rozšoupli. Dal jsem si extrémně zdaněné pivo, bylo dobré. Plain Lassi mi celkem také chutnalo a stejně tak jídlo, Sýrový Naan, non.-vegetarina Thali, což je takový mix indických chutí v miskách.
Usmlouval jsem tři Buddhy (nevidím, neslyším, nemluvím) z 1000 NRP na polovinu. Protože nás bylo hodně, troufli jsme si i do hodně odlehlých uliček a skončili v "reštyce" s výhledem.
Přesunuli jsme se do Pašupatináhu, kde na ghátech pálí nebožtíky. dva už čoudili, další dva chystali. Všude bylo plno čumilů, mezi kterými i spousta opic.
Pokračovali jsme ke chrámu se stúpou Svajambhunáth, odkud byl neskutečný výhled na Káthmándú. Skoro se tam servali volně žijící psi a cestou k busu šlohla opice nějakému škvrněti láhev s pitím.
Po návratu do hotelu jsme šli zaplatit let k Everestu, který sakumprásk přišel na $185/osoba. Při návratu jsme si koupili kapesní horolezeckou mapu Everestu s vyznačenými přístupovými cestami a poprvé za pobyt i pohledy.
Pak se šlo na večeři. Máme moc Rupií, takže jsme se rozšoupli. Dal jsem si extrémně zdaněné pivo, bylo dobré. Plain Lassi mi celkem také chutnalo a stejně tak jídlo, Sýrový Naan, non.-vegetarina Thali, což je takový mix indických chutí v miskách.
úterý 22. října 2013
Káthmándú
Vyletěli jsme z himálajských osmitisícovek a nabrali kurs na
Káthmándú, což znamenalo, že jsme obletěli Everest. Mé místo umožňovalo i
fotit dozadu, takže jsem málem vycvakal spoušť a z fotek bych mohl
udělat 180° 3D model hory :D
V KTM jsme vyplnili vízové formuláře a zaplatili $25/€19. Dostali jsme do pasu 15denní vízum a šli pro kufry. Svých zbylých 600Y jsme rozměnili na 9200 NRP.
Venku na nás nikdo nečekal, průvodce Filip dorazil se zpožděním kvůli dopravě. Mikrobus nás srkz neskutečný chaos zavezl do hotelu Nirvana.
Ubytovali jsme se a vyrazili na náměstí Darbar. Z věže paláce byl nádherný výhled na kupodivu smogem nezamořené KTM. Uličky Thamelu jsou neskutečné, pro mě je to asi zatím to nejzajímavější. Usmlouval jsem sošku Ganéši z 3000 NRP na polovinu, pak jsme narazili na Filipa a šli zevlovat na Darbar. Po střeše paláce se proháněla opice.
Nepálci prý vydělávají všelijak, třeba profesí "čistič uší". Je to ale dobře vidět v uličkách, kde Nepálci v obcůdku 2x2 metry prodávají těch svých 10 druhů zboží.
K večeři jsem měl Chicken Tikka Masala s česnekovým Naan a vynikajícím Bannana Lassi. Nepálská kuchyně je chudá, zná prý jen zeleninu a vařeného buvola, takže jsme začali rovnou bohatou indickou kuchyní.
V KTM jsme vyplnili vízové formuláře a zaplatili $25/€19. Dostali jsme do pasu 15denní vízum a šli pro kufry. Svých zbylých 600Y jsme rozměnili na 9200 NRP.
Venku na nás nikdo nečekal, průvodce Filip dorazil se zpožděním kvůli dopravě. Mikrobus nás srkz neskutečný chaos zavezl do hotelu Nirvana.
Ubytovali jsme se a vyrazili na náměstí Darbar. Z věže paláce byl nádherný výhled na kupodivu smogem nezamořené KTM. Uličky Thamelu jsou neskutečné, pro mě je to asi zatím to nejzajímavější. Usmlouval jsem sošku Ganéši z 3000 NRP na polovinu, pak jsme narazili na Filipa a šli zevlovat na Darbar. Po střeše paláce se proháněla opice.
Nepálci prý vydělávají všelijak, třeba profesí "čistič uší". Je to ale dobře vidět v uličkách, kde Nepálci v obcůdku 2x2 metry prodávají těch svých 10 druhů zboží.
K večeři jsem měl Chicken Tikka Masala s česnekovým Naan a vynikajícím Bannana Lassi. Nepálská kuchyně je chudá, zná prý jen zeleninu a vařeného buvola, takže jsme začali rovnou bohatou indickou kuchyní.
Kolem Everestu do Káthmándú
Zabalil jsme, nasnídali se a vyrazili busem na letiště. Přes noc ve vyšších polohách sněžilo, takže hory kolem byly bílé. Opět jsme míjeli stáda (chutných :) jaků.
Na letišti jsme se zařadili do fronty na celní kontrolu, která se po čase začala konečně hýbat. Rozloučili jsme se se Silvií i tibetským průvodcem a prošli rámem/rtg. Při následném čekání na check-in nás zastavil bezpečák letiště, že potřebuje tibetská víza. Ta měl u sebe tibetský průvodce, který už zmizel. Na něj nikdo neměl kontakt a Silvii se nešlo dovolat. Nakonec, patrně pomocí hotelu, se ho prý podařilo dohonit. Bylo nám mezitím dovoleno odbavení. Zkusil jsem poprosit o místa napravo a pracovnice byla velmi chápavá :-) U okna nic nebylo, ale dala ním každému místo vpravo uprostřed (každému v jiné řadě), ze kterého ale je také vidět ven. Krom toho se třeba půjde s osobou u okýnka prohodit.
Ostatním bylo povoleno jít na security, já jsem zůstal s bezpečákem jako "fant" do doby, než dorazí víza. Protože bezpečák neměl moc co na práci, povídali jsme si o všem možném.
Nakonec i mě poslali na security s tím, že už je vše OK. Podle následné informace z CK se tibeťák opravdu vrátil, my jsme sázeli spíš na to, že mě nechtěli mít na krku, když by mi uletělo letadlo :) Ale po celou dobu byli všichni milí, i když jsme jim nebyli moc nápomocni. Proaktivně se snažili problém vyřešit.
V letadle jsem zasedun do 17. řady, kde byl emergency exit. V tu dobu jsem na trojsedačce byl sám. Po chvíli přišel vysoký Číňan a na mé "excuse me...", aniž by mě nechal dokončit větu, rovnou ukázal rukou, jako že si mohu sedout k okénku.
Po startu a nabrání kurzu se začala objevovat oblačnost, což moc optimisticky nevypadalo. Kolega vedle se mě ptal, odku jsem a jestli trasu letím poprvé. A hned měl jasno :-) Po chvíli mi říkal, že za chvíli bude vidět Čomolongma. Stewardky roznesly imigrační papíry a poté i občerstvení, já byl ale většinu času přilepený na okýnku, takže vyplňování i část konzumace se nekonala :)
Za nějakou dobu se na horizontu před námi objevila fakt vysoká hora, mnohem vyšší, než okolní. Ano, byl to on. Everest.
Kolem něj naprosto žádná oblačnost a akorát tak daleko na můj 18x zoom. Číňan vytáhl Canon s teleobjektivem a protože jsem už tuny fotek, nabídl jsem mu zpět jeho původní místo a on že ne, že tam je to jen pro VIP :)) Pilot zahlásil Čomolongmu na pravo, ale tou dobou už stejně z každého okýnka trčel objektiv :) I Milce se podařilo dostat se k okýnku, protože u něj seděla holandská průvodkyně, která znala trasu nazpaměť a hodlala ji prospat. Navíc podala Milce zajímavý výklad. Já to říkám pořád - líná huba... :)
Na letišti jsme se zařadili do fronty na celní kontrolu, která se po čase začala konečně hýbat. Rozloučili jsme se se Silvií i tibetským průvodcem a prošli rámem/rtg. Při následném čekání na check-in nás zastavil bezpečák letiště, že potřebuje tibetská víza. Ta měl u sebe tibetský průvodce, který už zmizel. Na něj nikdo neměl kontakt a Silvii se nešlo dovolat. Nakonec, patrně pomocí hotelu, se ho prý podařilo dohonit. Bylo nám mezitím dovoleno odbavení. Zkusil jsem poprosit o místa napravo a pracovnice byla velmi chápavá :-) U okna nic nebylo, ale dala ním každému místo vpravo uprostřed (každému v jiné řadě), ze kterého ale je také vidět ven. Krom toho se třeba půjde s osobou u okýnka prohodit.
Ostatním bylo povoleno jít na security, já jsem zůstal s bezpečákem jako "fant" do doby, než dorazí víza. Protože bezpečák neměl moc co na práci, povídali jsme si o všem možném.
Nakonec i mě poslali na security s tím, že už je vše OK. Podle následné informace z CK se tibeťák opravdu vrátil, my jsme sázeli spíš na to, že mě nechtěli mít na krku, když by mi uletělo letadlo :) Ale po celou dobu byli všichni milí, i když jsme jim nebyli moc nápomocni. Proaktivně se snažili problém vyřešit.
V letadle jsem zasedun do 17. řady, kde byl emergency exit. V tu dobu jsem na trojsedačce byl sám. Po chvíli přišel vysoký Číňan a na mé "excuse me...", aniž by mě nechal dokončit větu, rovnou ukázal rukou, jako že si mohu sedout k okénku.
Po startu a nabrání kurzu se začala objevovat oblačnost, což moc optimisticky nevypadalo. Kolega vedle se mě ptal, odku jsem a jestli trasu letím poprvé. A hned měl jasno :-) Po chvíli mi říkal, že za chvíli bude vidět Čomolongma. Stewardky roznesly imigrační papíry a poté i občerstvení, já byl ale většinu času přilepený na okýnku, takže vyplňování i část konzumace se nekonala :)
Za nějakou dobu se na horizontu před námi objevila fakt vysoká hora, mnohem vyšší, než okolní. Ano, byl to on. Everest.
Kolem něj naprosto žádná oblačnost a akorát tak daleko na můj 18x zoom. Číňan vytáhl Canon s teleobjektivem a protože jsem už tuny fotek, nabídl jsem mu zpět jeho původní místo a on že ne, že tam je to jen pro VIP :)) Pilot zahlásil Čomolongmu na pravo, ale tou dobou už stejně z každého okýnka trčel objektiv :) I Milce se podařilo dostat se k okýnku, protože u něj seděla holandská průvodkyně, která znala trasu nazpaměť a hodlala ji prospat. Navíc podala Milce zajímavý výklad. Já to říkám pořád - líná huba... :)
pondělí 21. října 2013
Gandän
Každé ráno mi třeští hlava, ale stačilo se rozdýchat. Snídal jsem jen jablko a cosi jemu podobné.
Vyrazili jsme po osmé na 2h cestu ke klášteru Gandän. Cestou jsme viděli hromady jaků. Bus se pak z 3800 m.n.m. serpentinami vydrápůal do ~4250 a v klištěře jsme maxovali na 4314 m.n.m.
Moc se mi líbilo, co si zpívaly "holky pokrývačky", které seděly na stříšce a paličkami ji temovaly. Kláštěr jsme proběhli a v ušetřeném čase prošli túru s krásnými výhledy na Himálaje. Na WC už nikdo nechtěl, nmeboť to byl jen žlab s přepážkami, ale koupili jsme pití. Bylo fakt levné, tak jsem si koupil ještě zlatý čínský Red Bull.
Cestou zpět začaly padat krupky/sníh. Líbí se mi výstražná modro-červená blikající světla na tyči u silnice.
Skrz Lhasu jsme dojeli ke klášteru Sera, kde jsme prošli budovu s mnichem, který mazal nosy černě to keep their children from crying in the night. They believe that as babies their souls still can see their past lives and it scares them so they cry. The black marks scare away the old lives. It is from the butter lamp lights in front of the deity that denote bless from the Haryagriva.
Ve tři jsme šli shlédnout mnišskou rozpravu, kdy jeden klade filosofické (apod.) otázky a druhý na ně odpovídá. U toho tleskali (otázka/správná odpověď/špatná odpověď.
Busem jsme pak dojeli do hotelu a my šli koupit večeři (čínské nudle, jogurt z jačího másla atd.) Šel jsem vedle do banky rozměnit Y na rupie, ale prý tam byla megafronta a průvodce mi jiné skupiny mi doporučil směnu na letištích nebo rovnou ve směnárnách kolem hotelu v Káthmándú.
Večer jsme se sešli v hotelové restauraci, já opět na Masala Tea.
Vyrazili jsme po osmé na 2h cestu ke klášteru Gandän. Cestou jsme viděli hromady jaků. Bus se pak z 3800 m.n.m. serpentinami vydrápůal do ~4250 a v klištěře jsme maxovali na 4314 m.n.m.
Moc se mi líbilo, co si zpívaly "holky pokrývačky", které seděly na stříšce a paličkami ji temovaly. Kláštěr jsme proběhli a v ušetřeném čase prošli túru s krásnými výhledy na Himálaje. Na WC už nikdo nechtěl, nmeboť to byl jen žlab s přepážkami, ale koupili jsme pití. Bylo fakt levné, tak jsem si koupil ještě zlatý čínský Red Bull.
Cestou zpět začaly padat krupky/sníh. Líbí se mi výstražná modro-červená blikající světla na tyči u silnice.
Skrz Lhasu jsme dojeli ke klášteru Sera, kde jsme prošli budovu s mnichem, který mazal nosy černě to keep their children from crying in the night. They believe that as babies their souls still can see their past lives and it scares them so they cry. The black marks scare away the old lives. It is from the butter lamp lights in front of the deity that denote bless from the Haryagriva.
Ve tři jsme šli shlédnout mnišskou rozpravu, kdy jeden klade filosofické (apod.) otázky a druhý na ně odpovídá. U toho tleskali (otázka/správná odpověď/špatná odpověď.
Busem jsme pak dojeli do hotelu a my šli koupit večeři (čínské nudle, jogurt z jačího másla atd.) Šel jsem vedle do banky rozměnit Y na rupie, ale prý tam byla megafronta a průvodce mi jiné skupiny mi doporučil směnu na letištích nebo rovnou ve směnárnách kolem hotelu v Káthmándú.
Večer jsme se sešli v hotelové restauraci, já opět na Masala Tea.
neděle 20. října 2013
Potala
Probudil jsem se najedený, takže jsem snídal jen tekutiny. Vůbec mi
to tu netráví, poslední jídlo byl včra jačí burger a stále nemám hlad.
Odjezd byl až v 10 a jeli jsme na chrám Potala, který byl nedaleko. Ráno byla zima, ale pak Slunce začalo pálit. Cestou do schodů jsem málem zdechnul, nejen kvůli nedostatku kyslíku,a le i protože nám na security vzali vodu.
Bez možnosti focení a v záplavě hořícího vosku z jačího másla (respirátory z Česka zafungovaly dobře) jsme si prohlédli zlaté hrobky Dalai Lamů. Nynější je 15. a exiloval do hor v Indii a pokud TIbet nezíská status jako Hong Kong či Macao, bude příští hledán v Indii. Bylo to moc informací v krátkém čase (každá skupina má na prohlídku maximálně hodinu, dali jsme to za 59m :) a bez širších souvislostí, na které nebyl čas.
Při rozchodu po opuštění Potaly jsme šli fotit na velké násměstí naproti. Protože obřady v klášteru Sera v neděli nejsou, jeli jsme do Norbulinky. Letní sídlo pěkné, ale na všech (vč. Silvie) začala být patrná značná únava.
Bus nás zavezl zpět do centra Lhasy a šli jsme na nákupy. Usmlouval jsem tradiční tibetské vlaječky z 50 na 30 a pak hledal malou sošku Buddhy budoucího věku. Narazili jsme na Silivii a společně došli na sraz na večeři.
Dali jsme si výtečný steak z jaka (40Y), sweet lassi (8Y), choco lassi (12Y) a citrono-zázvorový čaj (30Y). Sweet bylo jako tekutý bílý jogurt s cukrem, čoko jako termix.
Individuálně jsme došli do hotelu a do postele :-) Protože máme navíc druhou deku, dal jsem si ji pod sebe (složenou napůl) a hned se mi leželo o něco lépe. Koukal jsem na CCTV News, které je komplet v angličtině (s činskými reportéry).
Odjezd byl až v 10 a jeli jsme na chrám Potala, který byl nedaleko. Ráno byla zima, ale pak Slunce začalo pálit. Cestou do schodů jsem málem zdechnul, nejen kvůli nedostatku kyslíku,a le i protože nám na security vzali vodu.
Bez možnosti focení a v záplavě hořícího vosku z jačího másla (respirátory z Česka zafungovaly dobře) jsme si prohlédli zlaté hrobky Dalai Lamů. Nynější je 15. a exiloval do hor v Indii a pokud TIbet nezíská status jako Hong Kong či Macao, bude příští hledán v Indii. Bylo to moc informací v krátkém čase (každá skupina má na prohlídku maximálně hodinu, dali jsme to za 59m :) a bez širších souvislostí, na které nebyl čas.
Při rozchodu po opuštění Potaly jsme šli fotit na velké násměstí naproti. Protože obřady v klášteru Sera v neděli nejsou, jeli jsme do Norbulinky. Letní sídlo pěkné, ale na všech (vč. Silvie) začala být patrná značná únava.
Bus nás zavezl zpět do centra Lhasy a šli jsme na nákupy. Usmlouval jsem tradiční tibetské vlaječky z 50 na 30 a pak hledal malou sošku Buddhy budoucího věku. Narazili jsme na Silivii a společně došli na sraz na večeři.
Dali jsme si výtečný steak z jaka (40Y), sweet lassi (8Y), choco lassi (12Y) a citrono-zázvorový čaj (30Y). Sweet bylo jako tekutý bílý jogurt s cukrem, čoko jako termix.
Individuálně jsme došli do hotelu a do postele :-) Protože máme navíc druhou deku, dal jsem si ji pod sebe (složenou napůl) a hned se mi leželo o něco lépe. Koukal jsem na CCTV News, které je komplet v angličtině (s činskými reportéry).
sobota 19. října 2013
Lhasa
Krátce po mobilech nás budil i telefon. Na recepci jsme nafasovali
snídańové balíčky (toast, okurky a cherry rajčata, picí jogurt, vodu..) a
vyrazili na letiště. Byla mlha, Číňani místo mlhovek používají
čtyřblinky ("hazards").
V terminálu 3 jsme provedli hromadný check-in,. všechny kufry si na sebe napsala Sivia, což mi pro případ potřeby přišlo praktické. Letiště je pěné, mají tam Dunkin' Donuts :-)
Každý krom rámu proště ještě poměrně důkladnou tělěsnou prohlídkou a pak jsme se vydali na gate H17. V pojízdném miniknihkupectví měli Krtečka (čínsky).
Seating v A319 China Eastern jsme si zpřeházeli dle potřeby, protože každý seděl jinde. Díky tomu (a kolegům) jsem "vyhrál" okno. Zpočátku byly mraky, ale pak se nádherně vylouply Himálaje. V této části samozřejěm malé, ale ty vyšší oblé vrcholky byly i tak zasněžené.
K jídlu byla suchá bulka, dortík, krekry - to každé v "nafouknutém" pytlíčku, aby se to nerozmačkalo.
Číňani obecně, mi přijde, stále chrhlají, plivou, posmrkávají, nebo zívají bez zakrytých úst. A bezohledně se derou, kam potřebují (i v autě). Taky často dřepí, s patami na zemi.
Sestup do Lhasy byl velkolepý. Po chvíli jsme byli níž, než okolní vrcholky, a pak viděli letiště v sousedním údolí. Na "soutoku" těch dvou údolí jsme se otočili o 180° a nakonec dosedli. Při taxotání jsme viděli zaprakované stíhačky.
Pak to šlo celkem ráz na ráz. Silvia tu má s činštinou problémy, protože ona používá úřednickou a tady je tibetské nářečí, takže s tibetským průvodcem mluví anglicky. Tibeťané jsou takoví opálení Číňani, ale usměvaví - takoví Bolivijci.
Z autobusu jsme viděli vlaječky a pasoucí se dobytek (krávy, jaci, ovce, kůň). Kolem ybyl čtyř- až pětitisícovky. Okrajové části Lhasy nejsou nic moc, o to zajímavější je střed a nejzajímavější (zatím) náš hotel.
Zatím jsem z nedostatku kyslíku stále v takovém lehkém rauší. K oběcu jsme si dali jačí burger (méně výrazné skopové) a Masala tea (černý čaj s cukrem, mlékem a kořením - mňam!).
Pak jsme vyrazili do centra. Byli jsme upozhorněni na četné policejní hlídky (které nesmíme fotit) a kamery. Z náměstí Barkhor jsme vešli do kláštera Džakong, kde je první socha Buddhy (a není kyslík). Ze střechy se krásně fotilo.
Pokračovali jsme použím okrukem a koukali po nákupech. Usmlouvali jsme modlitební mlýnky a v lékráně za pár Y koupili pastilky a lip balsam. To už jsme šli jen se Silvií a kecali o všem možném. Dostal jsem pořádnou nalejvárnu z Buddhismu, takže už konečně vím, oč jde :-) Uličkami jsme se vrátili do hotelu a šel jsem nemocné Milce pro vodu a kapesníčky do vedlejšího krámku. Zakceal jsem se s milou pokladní s dobrou angličtinou a šel rovnou na večeři. Hllad jsem neměl, šel jsem jen na Masala tea.
Kolega dal Milce antibiotika, ale zatím si vystačila jen s čajem na zahřátí a našimi zásobami. Ale na pokoji bez topení je fakt kurevská zima! Tibeťané nemají topení, používají pouze teplé přikrývky.
V terminálu 3 jsme provedli hromadný check-in,. všechny kufry si na sebe napsala Sivia, což mi pro případ potřeby přišlo praktické. Letiště je pěné, mají tam Dunkin' Donuts :-)
Každý krom rámu proště ještě poměrně důkladnou tělěsnou prohlídkou a pak jsme se vydali na gate H17. V pojízdném miniknihkupectví měli Krtečka (čínsky).
Seating v A319 China Eastern jsme si zpřeházeli dle potřeby, protože každý seděl jinde. Díky tomu (a kolegům) jsem "vyhrál" okno. Zpočátku byly mraky, ale pak se nádherně vylouply Himálaje. V této části samozřejěm malé, ale ty vyšší oblé vrcholky byly i tak zasněžené.
K jídlu byla suchá bulka, dortík, krekry - to každé v "nafouknutém" pytlíčku, aby se to nerozmačkalo.
Číňani obecně, mi přijde, stále chrhlají, plivou, posmrkávají, nebo zívají bez zakrytých úst. A bezohledně se derou, kam potřebují (i v autě). Taky často dřepí, s patami na zemi.
Sestup do Lhasy byl velkolepý. Po chvíli jsme byli níž, než okolní vrcholky, a pak viděli letiště v sousedním údolí. Na "soutoku" těch dvou údolí jsme se otočili o 180° a nakonec dosedli. Při taxotání jsme viděli zaprakované stíhačky.
Pak to šlo celkem ráz na ráz. Silvia tu má s činštinou problémy, protože ona používá úřednickou a tady je tibetské nářečí, takže s tibetským průvodcem mluví anglicky. Tibeťané jsou takoví opálení Číňani, ale usměvaví - takoví Bolivijci.
Z autobusu jsme viděli vlaječky a pasoucí se dobytek (krávy, jaci, ovce, kůň). Kolem ybyl čtyř- až pětitisícovky. Okrajové části Lhasy nejsou nic moc, o to zajímavější je střed a nejzajímavější (zatím) náš hotel.
Zatím jsem z nedostatku kyslíku stále v takovém lehkém rauší. K oběcu jsme si dali jačí burger (méně výrazné skopové) a Masala tea (černý čaj s cukrem, mlékem a kořením - mňam!).
Pak jsme vyrazili do centra. Byli jsme upozhorněni na četné policejní hlídky (které nesmíme fotit) a kamery. Z náměstí Barkhor jsme vešli do kláštera Džakong, kde je první socha Buddhy (a není kyslík). Ze střechy se krásně fotilo.
Pokračovali jsme použím okrukem a koukali po nákupech. Usmlouvali jsme modlitební mlýnky a v lékráně za pár Y koupili pastilky a lip balsam. To už jsme šli jen se Silvií a kecali o všem možném. Dostal jsem pořádnou nalejvárnu z Buddhismu, takže už konečně vím, oč jde :-) Uličkami jsme se vrátili do hotelu a šel jsem nemocné Milce pro vodu a kapesníčky do vedlejšího krámku. Zakceal jsem se s milou pokladní s dobrou angličtinou a šel rovnou na večeři. Hllad jsem neměl, šel jsem jen na Masala tea.
Kolega dal Milce antibiotika, ale zatím si vystačila jen s čajem na zahřátí a našimi zásobami. Ale na pokoji bez topení je fakt kurevská zima! Tibeťané nemají topení, používají pouze teplé přikrývky.
pátek 18. října 2013
Hliněná armáda a Xi'an
Žlutá řeka mi utekal asi jen o pár desítek minut, nevadí (z tracklogu
jsem zjistil, že jsme jeli jinudy, takže o pár set minut a to byla
ještě tma).
Vyčistil jsem si zuby v umývárce pro tři a zablili jsme věci. V Xi'anu jsme našli našeho nového řidiče a dojeli do hotelu v centru.
Během hodiny jsme se dali do kupy a vyrazili k terakotové (hliněné) armádě. Hotelu byldal o hvězdičku víc, než tomu v Pekingu (a má Wi-Fi).
Má nízká očekávání se bohužel naplnila. Je to sice velkolepé, ale žádný zázrak - k vytvoření takové armády stačil jen dostatek lidí a peněz.
Cestou zpět k busu Silive koupila každému takovou červenou blubu, která chutnala jako Kaki (a měla stejnou stopku). Milka si pak koupila veklé granátové jablko, které jsme jedli skoro celou cestu.
Hradby v Xi'anu mě nadchly 10x víc, než armáda. Krásná architektura, výhled na okolí, fajnová hudba... prostě pohoda.
Už bylo po páté, takže pagoda už zavřela a druhá se opravovala (takhle jsem to slespoň pochopil). Místo toho jsme jeli rovnou do (ne)mešity a za ušetřené vstupné jsme byli na večeři pozváni.
Mešita ušla, ale opět žádný zázrak - jen další čísnká architektura, byť tentokrát s několika arabskými nápisy.
Před večeří nedaleko bubnové věže jsme prošli tržiště, což byla přesně moje krevní skupiny. Věž byla nááádherně nasvícená!
Večeře byla zatím asi nejlepší, halvně baklažán v červené omáčce. Kolem Apple Store s Syson ventilátorem jsme se vrátili do hotelu (s US WC!). Zítra vstáváme brzo!
Vyčistil jsem si zuby v umývárce pro tři a zablili jsme věci. V Xi'anu jsme našli našeho nového řidiče a dojeli do hotelu v centru.
Během hodiny jsme se dali do kupy a vyrazili k terakotové (hliněné) armádě. Hotelu byldal o hvězdičku víc, než tomu v Pekingu (a má Wi-Fi).
Má nízká očekávání se bohužel naplnila. Je to sice velkolepé, ale žádný zázrak - k vytvoření takové armády stačil jen dostatek lidí a peněz.
Cestou zpět k busu Silive koupila každému takovou červenou blubu, která chutnala jako Kaki (a měla stejnou stopku). Milka si pak koupila veklé granátové jablko, které jsme jedli skoro celou cestu.
Hradby v Xi'anu mě nadchly 10x víc, než armáda. Krásná architektura, výhled na okolí, fajnová hudba... prostě pohoda.
Už bylo po páté, takže pagoda už zavřela a druhá se opravovala (takhle jsem to slespoň pochopil). Místo toho jsme jeli rovnou do (ne)mešity a za ušetřené vstupné jsme byli na večeři pozváni.
Mešita ušla, ale opět žádný zázrak - jen další čísnká architektura, byť tentokrát s několika arabskými nápisy.
Před večeří nedaleko bubnové věže jsme prošli tržiště, což byla přesně moje krevní skupiny. Věž byla nááádherně nasvícená!
Večeře byla zatím asi nejlepší, halvně baklažán v červené omáčce. Kolem Apple Store s Syson ventilátorem jsme se vrátili do hotelu (s US WC!). Zítra vstáváme brzo!
čtvrtek 17. října 2013
Peking a vlak
Snídaně byla lepší, ale anglický čaj se zbarvil doběla :) Se
sbalenými kufry jsme se naskládali do busu a vyrazili do Letního paláce.
Bohužel padl smog, což velmi snížilo viditelnost.
Pekingské Benátky byly pěkné, už si začínám zvykat, že si nás Čiňani fotí. Viděli jsme zlaté Buddhy (tři - minulost, současnost a budoucnost - jako v The Christmas Carol), prošli skrz zastřešenou malovanou cestu až k betonové lodi, u které jsem si dal jogurt s brčekm. Sklenici jsem musel vrátit, tak jsem ho do sebe nasál v rychlosti. Chutnal jako Pachilík. Lodí jsme přejeli k ostrůvku, kde jsem si pro změnu dal Cooling Tea Jia Duo Bao, takový hořkosladký bylinkový ice tea.
Po mostě jsme přešli k obrovské žluté kačce a prošli se k mosti a zpět. Navštívili jsme ještě divadlo, kde probíhala hudební produkce.
Na parkovištěi jsme čekali na řidiče, který pro nás nakonec došel a k busu nás dovedl. Přejeli jsme k Chrámu nebes. Tam mě zaujaly hlavně krásné parky, růžová zahrada a lesy vyrovnaných jehličnanů, na jejichž konec nebylo možné dohlédnout. V obchůdku se suvenýri jsme usmlouval malou Zeď z 65Y na 50Y, což rovnou akceptoval. Veřa jsme to z pochopitelného důvodu nestihli :-) Dva kolegové čekali na zbytek, který čekal na ně jinde, protože místo srazu bylo součástí stavby.
Přejeli jsme k obrovskému vlakovému nádraží, odkud odjíždíme do Xi'anu. Nejuprve jsme ale šli na večeři.
Tam se mi nelíbilo. Talíčky i misky byly mastné, skleničky poslala Silvie zpět na znovuumytí. Hůlky byly asi též mastné, stále mi klouzaly a zatímco ostatní se již futrovali, já zvládl jen dvě sousta. Ale jídlo bylo skvělé a i pivo měli dobré.
Na nádraží jsme prošli security (pasy + rentgen hned po vstupu do budovy), všude mraky Číňanů. V čekárně č. 4 se dva takoví dost zřivě hádali o místo k sedění a když nepomohl zřízenec, zavolali i policajta.
Po check-inu jsme po eskalátorech sjížděli na nástupiště, když tu na nejvzdálenšjěí viditelnou kolej přijížděl čínský shikansen.
Náš lůžkový vlak byl strašně dlouhý. Došli jsme až do 13. vagónu, máme kupé 6. Aby se naši spolunocležníci nemuseli drápat na horní palandu, po domluvě jsme ji zabrali my.
Zalehli jsme a zhasli, abychom mohli koukat ven. U toho jsme kecali o všem možném a to i poté, co jsme jakože už šli spát :-) No prostě jako na táboře, bylo to super. Špunty do uší jsme nakonec nechal v batohu, protože lehké pohupování a rytmické bubnováíní se mi zamlouvalo. Postel byla měkčí, ale stále dost tvrdá a bylo málo pod hlavu.
Pekingské Benátky byly pěkné, už si začínám zvykat, že si nás Čiňani fotí. Viděli jsme zlaté Buddhy (tři - minulost, současnost a budoucnost - jako v The Christmas Carol), prošli skrz zastřešenou malovanou cestu až k betonové lodi, u které jsem si dal jogurt s brčekm. Sklenici jsem musel vrátit, tak jsem ho do sebe nasál v rychlosti. Chutnal jako Pachilík. Lodí jsme přejeli k ostrůvku, kde jsem si pro změnu dal Cooling Tea Jia Duo Bao, takový hořkosladký bylinkový ice tea.
Po mostě jsme přešli k obrovské žluté kačce a prošli se k mosti a zpět. Navštívili jsme ještě divadlo, kde probíhala hudební produkce.
Na parkovištěi jsme čekali na řidiče, který pro nás nakonec došel a k busu nás dovedl. Přejeli jsme k Chrámu nebes. Tam mě zaujaly hlavně krásné parky, růžová zahrada a lesy vyrovnaných jehličnanů, na jejichž konec nebylo možné dohlédnout. V obchůdku se suvenýri jsme usmlouval malou Zeď z 65Y na 50Y, což rovnou akceptoval. Veřa jsme to z pochopitelného důvodu nestihli :-) Dva kolegové čekali na zbytek, který čekal na ně jinde, protože místo srazu bylo součástí stavby.
Přejeli jsme k obrovskému vlakovému nádraží, odkud odjíždíme do Xi'anu. Nejuprve jsme ale šli na večeři.
Tam se mi nelíbilo. Talíčky i misky byly mastné, skleničky poslala Silvie zpět na znovuumytí. Hůlky byly asi též mastné, stále mi klouzaly a zatímco ostatní se již futrovali, já zvládl jen dvě sousta. Ale jídlo bylo skvělé a i pivo měli dobré.
Na nádraží jsme prošli security (pasy + rentgen hned po vstupu do budovy), všude mraky Číňanů. V čekárně č. 4 se dva takoví dost zřivě hádali o místo k sedění a když nepomohl zřízenec, zavolali i policajta.
Po check-inu jsme po eskalátorech sjížděli na nástupiště, když tu na nejvzdálenšjěí viditelnou kolej přijížděl čínský shikansen.
Náš lůžkový vlak byl strašně dlouhý. Došli jsme až do 13. vagónu, máme kupé 6. Aby se naši spolunocležníci nemuseli drápat na horní palandu, po domluvě jsme ji zabrali my.
Zalehli jsme a zhasli, abychom mohli koukat ven. U toho jsme kecali o všem možném a to i poté, co jsme jakože už šli spát :-) No prostě jako na táboře, bylo to super. Špunty do uší jsme nakonec nechal v batohu, protože lehké pohupování a rytmické bubnováíní se mi zamlouvalo. Postel byla měkčí, ale stále dost tvrdá a bylo málo pod hlavu.
středa 16. října 2013
Dlouhá zeď
Snídaně byla dobrá zkušenost, kterou by ale si nebylo nutné opakovat :) Kafe hnusné, džus teplý (ne zteplalý - teplý!). Z jídla něco bylo OK (churros z langošového těsta), něco méně (knedlíčky s vepřovým). Po chvíli kroužení dorazil bus k Ptačímu hnízdu. Za 60Y jsme šli dvonitř. Bohužel se nemohlo nahoru, jinak to bylo OK.
Cestou ke Zdi nám Silvia vysvětlovala písmo a jazyk. Z parkoviště na Mutianyu jsme vyjeli severní kabinovou lanovkou ke Zdi a vyrazili dále na severozápad. Za hodinu jsme v potu krve dorazili nejprve do neopravené, a pak až do rozbořené čísti a dál to nešlo. Prošli jsme jedenáct věží.
Zbývala 1h 30m na návrat, ale cesta ubíhala mnohem pomaleji. Bohužel jsme přešli neoznačený exit k "toboganu" a pak jsme tam čekali na vozíky, takže jsme se tam doplazili s 20min zpožděním. Naštěstí jsme z toho byli špatní jen my, také nás "zachránilo", že byla volba na sraz o půl hodiny později, což ostatní napadlo, že jsme se toho drželi (ale nedrželi :) A věděli, že chceme až na konec. V neposlední řadě nás zachránila Silvia, která nám dala colu a vodu - byli jsme vyprahlí a utahaní.
Před Pekingem nás čekala rush hour. Dostali jsme od Silvie lekci čínštiny (pozdravit a poděkovat).
Večeře byla v podobném stylu, jako včera (jen bez kachny). Asi mi to i víc chutnalo. Pivo bylo jako u nás.
Do hotelu jsme šli kolem obchodů a bubnové (večerka) a zvonové (budíček) věžě. Došli jsme k jezeru a uličkami + kolem jezera (SBUX) do hotelu.
Napravo od Zakázaného města je nákupní ulice, kde prodávají potvory na špejli. Po večeři už byla tma a i když nám Silvie popsala cestu či jsme mohli do hotelu taxíkem (pomocí vizitky), nakonec jsme se neodvážili do míst, kde bělocha asi často nevidí a kde se nedomluvíme.
Cestou ke Zdi nám Silvia vysvětlovala písmo a jazyk. Z parkoviště na Mutianyu jsme vyjeli severní kabinovou lanovkou ke Zdi a vyrazili dále na severozápad. Za hodinu jsme v potu krve dorazili nejprve do neopravené, a pak až do rozbořené čísti a dál to nešlo. Prošli jsme jedenáct věží.
Zbývala 1h 30m na návrat, ale cesta ubíhala mnohem pomaleji. Bohužel jsme přešli neoznačený exit k "toboganu" a pak jsme tam čekali na vozíky, takže jsme se tam doplazili s 20min zpožděním. Naštěstí jsme z toho byli špatní jen my, také nás "zachránilo", že byla volba na sraz o půl hodiny později, což ostatní napadlo, že jsme se toho drželi (ale nedrželi :) A věděli, že chceme až na konec. V neposlední řadě nás zachránila Silvia, která nám dala colu a vodu - byli jsme vyprahlí a utahaní.
Před Pekingem nás čekala rush hour. Dostali jsme od Silvie lekci čínštiny (pozdravit a poděkovat).
Večeře byla v podobném stylu, jako včera (jen bez kachny). Asi mi to i víc chutnalo. Pivo bylo jako u nás.
Do hotelu jsme šli kolem obchodů a bubnové (večerka) a zvonové (budíček) věžě. Došli jsme k jezeru a uličkami + kolem jezera (SBUX) do hotelu.
Napravo od Zakázaného města je nákupní ulice, kde prodávají potvory na špejli. Po večeři už byla tma a i když nám Silvie popsala cestu či jsme mohli do hotelu taxíkem (pomocí vizitky), nakonec jsme se neodvážili do míst, kde bělocha asi často nevidí a kde se nedomluvíme.
úterý 15. října 2013
Peking
Samozřejmě když jsem konečně pořádně zabral, nastal čas vstávat.
Špunty do uší byly výborný nápad, ale chtělo to ještě něco přes oči.
Venku byla poušť.
Před přistáním jsme neviděli Zeď, ale oblétali jsme celý Peking. Letiště PEK je nádherné! Po imigračním sjme vláčkem bez řidiče (já vpředu) dojeli pro kufry a společně našli Silvii, která čekala až za špalírem ostatních "cedulářů".
Cestou do hotelu jsme dostali základní info o Číně i Pekingu. Hotel je fajn, i když celkem zašlý.
Pak jsme vyrazili na náměstí Tian'anmen, ale bylo zavřené. Místo toho sjme prolezli nákupní bulvár (Lenovo store, pak dumplings + voda z nich na pití) a následně kolem uzavírek skrz bránu Nebeského klidu (s portrétem MaoCeTunga) do Zakázaného města.
Popravdě, moc mě nenadchlo. Vím, jsem Kulturbarbar, ale přišlo mit otakové furt na jedno brdo. Až závěrečná zahrada s nádhrenými cypřišeni a skálami byla krásná.
Pokračovali jsme na "Buddhovu" vyhlídku, která byla super, ale peking je jinak celkem škaredý. Měli jsme kliku na počasí, vidět toho bylo hodně. Nahnal nás tam Číňan na čajový obřad (20Y -> 10Y -> grátis), což ale byla jen prodejní akce. Nikdo si nic nekoupil, takže byli "namosúrený".
Večeře byla výtečná, hlavně smažená vejce(?) a sladné smažené těsto s "Jesenkou". Pekingská kachna mě neoslovila, ale byl jí kotel. Do hotelu jsme došli po svých (15 min).
Před přistáním jsme neviděli Zeď, ale oblétali jsme celý Peking. Letiště PEK je nádherné! Po imigračním sjme vláčkem bez řidiče (já vpředu) dojeli pro kufry a společně našli Silvii, která čekala až za špalírem ostatních "cedulářů".
Cestou do hotelu jsme dostali základní info o Číně i Pekingu. Hotel je fajn, i když celkem zašlý.
Pak jsme vyrazili na náměstí Tian'anmen, ale bylo zavřené. Místo toho sjme prolezli nákupní bulvár (Lenovo store, pak dumplings + voda z nich na pití) a následně kolem uzavírek skrz bránu Nebeského klidu (s portrétem MaoCeTunga) do Zakázaného města.
Popravdě, moc mě nenadchlo. Vím, jsem Kulturbarbar, ale přišlo mit otakové furt na jedno brdo. Až závěrečná zahrada s nádhrenými cypřišeni a skálami byla krásná.
Pokračovali jsme na "Buddhovu" vyhlídku, která byla super, ale peking je jinak celkem škaredý. Měli jsme kliku na počasí, vidět toho bylo hodně. Nahnal nás tam Číňan na čajový obřad (20Y -> 10Y -> grátis), což ale byla jen prodejní akce. Nikdo si nic nekoupil, takže byli "namosúrený".
Večeře byla výtečná, hlavně smažená vejce(?) a sladné smažené těsto s "Jesenkou". Pekingská kachna mě neoslovila, ale byl jí kotel. Do hotelu jsme došli po svých (15 min).
pondělí 14. října 2013
Z Prahy do Pekingu
Na letiště jsme, oproti mým původním předpokladům, dorazili o 10-15
minut později, ale ve stejné chvíli dorazila i delegátka CK, takže o nic
nešlo. Dostali jsme úvodní instrukce a my navíc 2x originál skupinového
víza do Číny + pár věcí pro průvodkyni Silvii.
Po obědě v letištěním McDonald's jsme si prohlídli výstavu histori ČSA (uniformy, infotabulce, sedadla + model A380 Korean Air) a skrze security a kolem Victoria's Secret na gate C13, odkud nás bus dovezl k DHC-8 do Vídně.
Let byl hlasitý, ale pozimní lesy byly až dechberoucí. Nad Moravou se začala objevovat oblačnost a před přistáním jsme "hubli do peřin" z oblak.
Transfer byl překvapivě pohodový, letiště VIE není vůbec špatné. Jako PRG má Wi-Fi zdarma a spoustu zásuvek.
Boeing 763 do Peking byl buď nový, nebo zrekonstruovaný. IFE umožnilo použít vlastní sluchátka (OEM byla potichu a za motory byl kravál) plus USB port k nabití telefonu.
Jídlo bylo vynikající. Keksy letadla/mraky! Kuře!! Čoko pěna!! Toast!! Navíc časté pití a vzpomněl jsem si na tomato juice, ke kterému jsem dostal i pepř (a sůl ;-) Koukal jsem na Man of Steel (**), epizodu HIMYM a část Mosters Academy, pak ale přišel čas jít na kutě. Jo a viděli jsme noční Moskvu.
Po obědě v letištěním McDonald's jsme si prohlídli výstavu histori ČSA (uniformy, infotabulce, sedadla + model A380 Korean Air) a skrze security a kolem Victoria's Secret na gate C13, odkud nás bus dovezl k DHC-8 do Vídně.
Let byl hlasitý, ale pozimní lesy byly až dechberoucí. Nad Moravou se začala objevovat oblačnost a před přistáním jsme "hubli do peřin" z oblak.
Transfer byl překvapivě pohodový, letiště VIE není vůbec špatné. Jako PRG má Wi-Fi zdarma a spoustu zásuvek.
Boeing 763 do Peking byl buď nový, nebo zrekonstruovaný. IFE umožnilo použít vlastní sluchátka (OEM byla potichu a za motory byl kravál) plus USB port k nabití telefonu.
Jídlo bylo vynikající. Keksy letadla/mraky! Kuře!! Čoko pěna!! Toast!! Navíc časté pití a vzpomněl jsem si na tomato juice, ke kterému jsem dostal i pepř (a sůl ;-) Koukal jsem na Man of Steel (**), epizodu HIMYM a část Mosters Academy, pak ale přišel čas jít na kutě. Jo a viděli jsme noční Moskvu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)