Kolega v práci nám nabídl "intro", ponor s výstrojí v bazénu na zkoušku. Neváhal jsem a okamžitě jsem mu to odkýval, následovali pak mě dva další kolegové. V úterý v sedm večer jsme byli nastoupeni před bazénem ČZU.
Byli nám přiděleni dva instruktoři, kteří nám nejprve přidělili výstroj: tlakovou lahev se vzduchem (není to bomba), automatiku (plicní regulátor), žaket (kompenzátor vztlaku), neopren (polosuchý oblek), ploutve, masku (nejsou to brýle, ty nemají nos), závaží. Instruktoři byli také parťáci („buddy“) některých z nás, protože při potápění se jeden drží blízko druhého, vzájemně se jistí a v případě problémů si pomáhají.
Intro začalo popisem vybavení. Nejméně vypovídající je tzv. automatika, což jsou takové ty hadičky vedoucí mezi lahví, žaketem a potápěčem, skládající se z hlavní automatiky a druhé automatiky, tzv. octopusu (který slouží pro poskytnutí vzduchu druhému nebo při selhální primární automatiky). Dále je tam ještě inflátorová hadice (vedoucí do žaketu, umožňující kompenzaci vztlaku) a konzole s hloubkoměrem a tlakoměrem (ukazatel vzduchu v lahvi), někdy i kompasem či počítačem.
Nejprve jsme z lahve odstranili lepící pásku, která jednak chrání ventil proti špíně, druhak signalizuje naplnění. Popruhem jsme připevnili tlakovou lahev k žaketu a na ventil jsme (po předchozím odšroubování krytu ze závitu) našroubovali automatiku. Připevnili jsme inflátor, který nafukuje a vypouští vzduch z žaketu a tím umožňuje pohodlnější stoupání či klesání pod vodou.
Otevřeli jsme přívod vzduchu z lahve (naplno a půl otáčky zpět) a 200 barů vyžádalo drobný servis na dvou automatikách (kolegy a jednoho z instruktorů).
Nasadili jsme si neopren (já jsem si připadal jak Hermes na závodech v podlézání ;-), žaket s lahví, připevnili závaží a s ploutvemi a maskou v ruce dopajdali na druhý konec. Sakra, to bylo těžký! Tam jsme si nasadili masku a ploutve a pozvolna skočili do vody (sednout na samý kraj bazénu a při skoku se pootočit, abychom lahví nesestřelili hranu bazénu).
Ve vodě jsme zkusili dýchnout, což bylo ze všeho asi to nejúžasnější - dýchá se o něco snáze, než normálně - výdech se děje automaticky a nádechem se začne nasávat vzduch okamžitě, takže se do plic žene pod větším tlakem než obvykle a tak se dýchá s trošku menším úsilím... alespoň mi to tak připadalo.
Základem bylo najít rovnovážnou polohu určitým stupněm nafouknoutí žaketu, kdy jsme se ani nepotápěli, ani nevynořovali.
Zkusili jsme na mělčině pár manévrů, např. jak si znovu nasadit vypadlou automatiku z pusy a jak vypustit vodu z masky (mírně zaklonit hlavu, přidržet někde kolem kořenu nosu a prudce vydechnout nosem). Hlavní bylo stále rovnoměrně dýchat. Seznámili nás se základními potápěčskými gesty, s vyrovnáváním tlaku v uších a v proplivnutí masky kvůli mlžení.
Protože u nás nebylo dvakrát co trénovat, mohli jsme hned na hloubku, do 4 metrů. Tam jsme plavali a v hloubce zkoušeli stejné manévry, jako před tím na mělčině.
Když byl čas opustit bazén, nejprve jsme si ve vodě zuli ploutve a pak po schůdkách se vší tou výstrojí, závažím a mokrým neoprenem vystoupali po schůdkách. Postupně jsme v opačném pořadí ze sebe sundali výstroj, zašroubovali krytky, vylili vodu a uklidili výstroj do bede. Instruktoři si postěžovali, že jsme to zvládli moc rychle a že nevěděli, co s námi ještě mají dělat :) Nám stačilo jenom prostě plavat...
Poté jsme zašli do nedalekého penzionu na pozdní večeři, kde jsme obdrželi certifikát o úspěšném absolvování ochutnávácího ponoru v bazénu. Byl to rozhodně nevšední zážitek!
Mé největší problémy byly: nerozuměl jsem instruktorům gesta pod vodou, špatně se mi ovládaly dlouhé ploutve (při klekání se musí nohy skrčit hned ve stoje a klesat již na kolena), mlžící se maska (proplivnout, propláchnout).
Žádné komentáře:
Okomentovat