May the odds be ever in your favor.
Asi americký humbuk kolem zfilmování první knihy z trilogie od Suzanne Collins ve mně zakořenil počáteční despekt. Prostě vykradený Running Man s hnědovlasou Taylor Swift v hlavní roli a Caesarem Flickermanem místo Damona Killiana.
Uběhl nějaký čas a červíček hlodal, nicméně jsem odolával. Když jsem při svém krátkém pobytu v Dillí čekal na večeři, v televizi film zrovna běžel a tak jsem pár minut viděl. Ušlo to. Akorát jsem nechápal děj, protože jsem to viděl část kolem Tribute Parade.
Pak se v kinech objevilo zfilmování druhé knihy, Catching Fire, a recenze často zmiňovaly, že je dospělejší a v mnoha ohledech lepší, než první film.
Zvědavost zvítězila nad uměle vypěstovanou nelibostí a tak jsem si první film obstaral. Začátek v Sektoru 12 nic moc, tím spíš když před nastoupenou rotu přicupitala over-the-top afektovaná figurína. První zaujetí přišlo až s příjezdem Hovertrainu, kde se ale zase potácel arogantní Haymitch. Jediný Peta vypadal, že to celé bere za správný konec.
Tribute Parade už jsem viděl v Indii, ale teď to konečně dávalo smysl. Pochopil jsem, že Effie je "pouze" standardem Capitolu a Haymitch není zas takový hajzl. A kdo by mohl nemít rád Cinnu, že? Akorát jsem úplně nepochopil toho týpka, jehož způsob holení by mě teda fakt zajímal :)
Všiml jsem si povědomých obličejových rysů několika z herců a průběžně jsem lovil obsazení. Effie je Kim ze Scrubs, Caesar ředitel Dixon z Terminalu.
Když přišla úvodní blood bath kolem Cornucopie, jen jsem zvedl obočí, že mainstreamový trhák může i v dnešní době obsahovat takové krveprolití, notabene vlastně dětí. Nechci vypadat, jako sadista, ale u mě za to palec nahoru. Chybí mi mlátičky z osmdesátých let s Arniem či dvojicí Spencer & Hill.
Zbytek filmu byl OK a tak přejdu rovnou k Catching Fire, na který jsem se chtěl podívat hlavně.
